Zvoleněves 102, 273 25, info@devet-zivotu.cz, tel: 733 550 296, č.ú.: 2800060940/2010
|
|
Zvoleněves 102, 273 25, info@devet-zivotu.cz, tel: 733 550 296, č.ú.: 2800060940/2010 |
Kočka týdne
|
Náš transparentní účet číslo účtu: 2800060940/2010 Veřejná sbírka číslo účtu: 2900061609/2010 Naše kasičky najdete: Shop4pet - Praha 2 Veterina Nusle - Praha 4 Kavárna Vypálené koťátko - Praha 6 Hotel pro kočky Trubská Cukrárna Charlie - Praha 4 Hanspaulský bar U Hřebíka - Praha 6 |
EricBílomourovaný kocourek s krásně hebkým a vždy čisťounkým kožíškem patří mezi loňská koťata, která byla příliš plachá a nezaujala žádné potencionální majitele. Z kladenského depozita se přestěhoval se svojí sestřičkou Fančou do Prahy, aby si v menším depozitu lépe zvykl na společnost lidí. Sestřička již úspěšně okupuje novou domácnost, ale Eric stále ještě trčí v depozitu a hrozí, že zde stráví nejlepší roky svého života. Jeho důvěra není zrovna zadarmo, nicméně, ledy se úspěšně prolamují, Eric spí jedině vedle mě v posteli, k natažené ruce přijde a otírá se, má rád drbání pod bradičkou a zezadu na krku. Před návěštěvami se producíruje, šteluje se do lehacích poloh v kterých vypadá jako nevětší model. K ostatním kočkám je vstřícný a submisivní, udělá velkou radost osamělému kočičímu jedináčkovi, vychovávvá a opečovává místní koťata. Je spolehlivě naučený na kočičí wc.Pohlaví: kocour Umístěn ve věku: 1 rok 7 měsíců Eric bydlel u Františky 
Zprávy z nového domova:26.2.2010Vzrostlý fešák atletické postavy a krásných sešikmených očí, Eric, měl odmala smůlu - jako kotě přišel do depozita Aleny N. a zůstal zde do svých 9 měsíců, protože ho nikdo nechtěl. Kočky se okolo něj střídaly, čas letěl a nic. Proto jsme se dohodly a po další neúspěšné výstavě ho s jeho sestřičkou přemístili do pražského depozita, odkud se zkrátka umisťuje lépe než z vesničky kousek od Slaného. Setřička našla domov skoro záhy a Eric? Stále to samé - kočky se okolo něj střídaly, čas letěl a nic. Jedinou jeho vadou na kráse byla počáteční plachost. Přitom hodnější, méně konfliktní zvíře byste pohledali. A pak přišla jedna nejmenovaná známá s nápadem - strčíme ho její mamince, ona ho bude mít jakože v dočasné péči, ale určitě si ho zamiluje a nechá. Doma už měla jednoho kocoura (a Eric kocoury rád) a jednu bývalou podbrdskou kočku - Ejmy z Valois. Zákeřný plán byl realizován a.... vyšel! Musel vyjít, protože tak skvělého kocourka si každý zamiluje, jen mu musí dát čas. Více tedy dcera nové majitelky Sylva K. Je to právě měsíc, co si pro mě přišli nějací cizí lidé a odvedli mě z mého tehdejšího ´doma´. Musím říct, že cestování není můj oblíbený koníček. Nechápu, proč si ho někdo tolik chválí. Cizí lidé vás nacpou do malé, tvrdé přepravky (to je jen hezké slovo pro bednu s mříží), tu pak strčí do větší bedny na kolech a ta s vámi pak natřásá, jako byste byli kus hadru v pračce. Tohle cestování jsem přežil, jenže místo abych se po dovolené vrátil zase do svého ´doma´, tak mě v bedně donesli na cizí, neznámé místo. To vám tedy povím, byla to hrůza všech hrůz. Cizí pachy, cizí lidé, cizí kočky. Hned jak mě vypustili z té těsné bedny, tak jsem jim všem utekl do tmavého prostoru pod postelí, kam na mě nikdo z těch cizích lidí nemohl. Sice to tam bylo tvrdé a upřímně, místní domorodci by si pod tou postelí mohli občas uklidit bordel nebo alespoň vyluxovat, ale měl jsem pocit, že tam na mě nemůžou. Ještě teď si klepu drápkem na čelo, když si vzpomenu, jak mi pod tu postel přistrčili misky. Co si jako mysleli? Kdyby je někdo nacpal do malinké bedny, unesl z domova, odvezl na úplně neznámé místo, tak by si snad šli jen tak na večeři? Ten první den byl noční můra. Naštěstí pak konečně padla tma a domorodci šli spát. Počkal jsem, dokud nezačali pořádně odchrupovat a pak jsem se odvážil ven z podpostele. Sice se mi nechtělo, ale nejsem žádné zvíře, abych si z místa na spaní dělal i záchod. Kočkolit byl naštěstí hned u postele, dál bych se asi neodvážil. Několik dní jsem čekal, kdy mě z toho hrozného místa někdo zachrání. Neměl jsem hlad ani žízeň, jen jsem občas v noci vylezl na záchod. Až jednou, když jsem v noci zase vylezl ke kočkolitu, tak jsem se odvážil to tu trochu prozkoumat. Dva lidští domorodci, dva kočičí sousedé. Jeden z nich se mi zalíbil na první pohled, kocour Samko, no... co vám budu povídat, prostě sympatický fešák od přírody (nemá sice už moc zubů, trochu mu visí břicho k podlaze, je dost náladový a nesnášenlivý, ale i tak ho mám rád). Druhý kočičí obyvatel je taková malá ordinérní moura, která si myslí, že je královnou světa a dost si na mě vyskakuje. Jsem jednou tak velký co ona, takže bych jí jedním mávnutím tlapky mohl ukázat, kde je její místo, ale já jsem přesvědčením pacifista a gentleman, takže to její prskání prostě ignoruju. Ale abych se vrátil k tomu důležitému, k Samkovi. Hned jak jsem ho uviděl, tak mi bylo jasné, že jsme si byli souzeni. Ukázal mi celý byt, vysvětlil mi, že ti domorodci jsou tu od krmení, mazlení a čištění kočičí toalety, takže se jich není třeba bát. Taky mi řekl, že jídlo tady chutná docela dobře, a já jsem tak po několikadenním půstu poprvé zabořil čumák do misky. Naše přátelství má sice své meze, například nesnese, abych s ním spal v pelíšku (a to já bych zrovna tak hrozně chtěl!) a odmítá se mnou adoptovat plyšovou želvičku, kterou za ním nosím v zubech, ale jinak to se časem určitě spraví. Teď už jsem tu tedy měsíc a mám takový pocit, že tohle nové ´doma´ nebude vůbec tak hrozné, jak jsem si původně myslel. Domorodci umí docela dobře drbat, dávají mi jíst dobroty (kousky tuňáku ve vlastní šťávě, mňam!) a já tak pod postel už skoro vůbec nezalézám, naopak, teď spím nahoře na posteli tam, kde to mám tak rád. Teď už musím končit, Samko vstává z pelíšku a jde prohnat tu malou mouru, tak u toho musím být, tak jako u všeho, co Samko dělá. Pak se nechám chvilku podrbat, ale vážně jen chvilku, zase tolik těm domorodcům zatím nevěřím, pak kouknu do misky a půjdu chrnět, život kočky je hrozně náročná věc. Celý den musíte spát, pak se najíst, chvilku si hrát a zase spát, no co vám budu povídat, život je boj. |
Podporují nás:    
Provizní systém: |